Poruchy osobnosti - co to vůbec je?
Osobnost člověka je soubor jeho vlastností a schopností – tedy povaha plus to, co člověk umí nebo k čemu má předpoklady (řeč je o duševních schopnostech). V běžné řeči se pojem "osobnost" používá pro lidi nějak význačné, v psychologii je osobností každý. A každý z nás je v tomto smyslu originál – neopakovatelná, zcela jedinečná osobnost.
Jako všechno, tak i osobnost se může "porouchat" - poruchy osobnosti jsou určité odchylky ve vlastnostech od zdravé stavby osobnosti. Norma je přitom velmi široká – je zcela legitimní být extrovert i introvert, v normě je do určité míry i přecitlivělost nebo naopak pevná emoční stabilita.
Každá lidská vlastnost má dva póly a je zcela v pořádku být uprostřed, vpravo i vlevo. Jen záleží na tom, jak moc vpravo či vlevo člověk je. Jako příklad vezměme třeba takovou asertivitu. Kdo je v asertivitě uprostřed, je zdravě asertivní, kdo je v této vlastnosti slabší, je poddajný, a kdo se prosazuje velmi silně, je agresivní. Poddajnost a agresivita jsou tedy dva póly téže vlastnosti. Opět - norma je velmi široká: jsou lidé mírní, kteří raději ustoupí, a jsou takoví, kteří svá práva prosazují velmi intenzivně. Když je ale člověk poddajný příliš a stále ustupuje, protože se bojí, aby neztratil svého partnera, můžeme už mluvit o poruše osobnosti (v tomto konkrétním příkladě jde, se značným zjednodušením, o závislou poruchu osobnosti). A na druhém pólu – když někdo stále prosazuje svou všemi prostředky, včetně násilí, a bez ohledu na druhé, opět jsme na území poruchy osobnosti (disociální poruchy osobnosti).
Po poruchu osobnosti je typické to, že je trvalá a její projevy jsou součástí charakteru člověka. Diagnostikovat ji lze až v dospělosti, protože až tehdy je osobnost hotová; do té doby se vytvářejí předpoklady pro budoucí chování a prožívání, nicméně u mnohých lidí, jejichž osobnost bude v dospělosti označena jako porušená, se určité typické projevy objevují už v dětství.
Protože jde o součást povahy člověka (navíc součást často vrozenou), jsou poruchy osobnosti z principu nevyléčitelné. Například taková deprese je obvykle přechodný stav, jehož podkladem je nedostatek určitých chemických látek (serotoninu a/nebo noradrenalinu) v mozku. Když se jejich množství podaří navýšit, deprese mizí. Povaha člověka ale takto jednoduše určena není. Ze sebe se nikdo nevyléčí. Zas taková beznaděj to ale není: kdo opravdu chce, může korigovat své projevy a určité změny v prožívání a chování přece jen dosáhnout. Více zde: Léčba poruch osobnosti
Porucha osobnosti tedy není nemoc. Je to jakési ne úplně standardní "nastavení" osobnosti člověka.
Změna osobnosti
Trochu něco jiného, než porucha osobnosti, je změna osobnosti – to je vychýlení určité lidské charakteristiky následkem nějakého traumatu, dlouhodobého silného stresu a podobně. Změnu osobnosti je možné diagnostikovat u takového člověka, který byl do té doby, pokud jde o osobnost, zcela v normě. Změny osobnosti mohou být přechodné (např. pro určitém úrazu nebo otravě) i trvalé (po extrémně negativním zážitku jako je např. mučení nebo pobyt v koncentračním táboře, dále po nevratném poškození mozku, u demencí apod.).
Příčiny poruch osobnosti
Existují dvě základní skupiny příčin vzniku poruch osobnosti: jde o genetické vlivy a psychosociální vlivy (výchova, životní okolnosti a jejich zpracování člověkem). Předpokládá se, že genetické příčiny jsou jednoznačně na prvním místě. Ovšem u některých poruch, typicky u hraniční nebo histrionské poruchy osobnosti, je zřejmě poměrně vysoký podíl výchovných přístupů a životních okolností v raném věku vůbec. Obvykle se u vzniku poruchy osobnosti kombinují jak genetické, tak psychosociální vlivy.
Typické znaky poruch osobnosti
Jak se pozná, zda je daná osobnost ještě v mezích normy nebo už za těmito mezemi? Tady je to poměrně snadné – o poruchu osobnosti jde tehdy, když člověku jeho osobnost znemožňuje normální fungování. Když tedy člověk sám trpí svými povahovými vlastnostmi a/nebo jimi trpí jeho okolí, lze uvažovat o poruše osobnosti. Mezistupeň mezi normou a poruchou osobnosti je tzv. akcentovaná osobnost. Člověk s akcentovanou osobností má určité povahové rysy zvýrazněné, ale ještě ne natolik, aby se dalo mluvit o poruše osobnosti.
Pro lidi s narušenou osobností je typické, že opakují stále stejné způsoby chování, i když se v minulosti stokrát přesvědčili, že tyto vzorce nefungují. Člověk se zdravou osobností se poučí, že jeho chování nikam nevede, a toto chování změní; člověk s narušenou osobností své chování, ani když vede k opakovaným nepříjemnostem a neúspěchům, nemění. Například člověk s paranoidní osobností prohledal svému partnerovi tisíckrát mobil, jestli si nepíše s někým jiným, nikdy nic nenašel, ale podezření má dál a dál mobil zbytečně prohledává.
Lidé s poruchou osobnosti jsou také zvýšeně psychicky zranitelní – mají tzv. nízkou frustrační toleranci. Jinými slovy, moc nevydrží – rozhodí je i relativní banalita a jejich nevhodné návyky v chování se projeví i v malé zátěži. Například člověk se závislou osobností se hroutí, pokud mu jeho milovaný protějšek nevezme telefon po prvním zazvonění. Po deseti minutách, kdy se nemůže dovolat, má vymyšleno několik extrémně nepříjemných scénářů, co se asi mohlo stát, a prožívá silný strach z opuštění.
Nevhodné chování lidí s poruchami osobnosti se má někdy tendenci zesilovat, i když jejich okolí reaguje negativně. Zdravý člověk, který "ujede" a dostane negativní zpětnou vazbu od druhých lidí, se vrátí ke svému běžnému jednání, ale člověk s narušenou osobností na tuto negativní zpětnou vazbu reaguje spíše zesílením nevhodného chování. Když je tedy paranoik svým partnerem přistižen při prohledávání mobilu, nezastydí se, ale své úsilí něco vypátrat ještě zvýší, protože "proč by mu tolik vadilo, že se mu dívám do mobilu, kdyby nikoho neměl?".
Poruchy osobnosti se dříve nazývaly "psychopatie". Na pojmu samotném není nic špatného, jde o složeninu, která má význam zhruba "chorobná psychika". Pojem "psychopat" se ale v běžné řeči usídlil jako nadávka a byl proto nahrazen pojmem "porucha osobnosti". Více zde: Psychopatie
Lidé s poruchami osobnosti v partnerském vztahu
Jak se žije s lidmi s poruchou osobnosti v partnerských vztazích? Předně záleží na tom, v jaké síle se příznaky poruch osobnosti vyskytují. Jsou-li hodně silné, pak je to těžké. Jsou-li slabší, soužití s mnoha specifickými osobnostmi (např. schizoidní, anankastickou, anxiózní nebo závislou) může být naprosto funkční, bez větších obtíží. Pro partnerství se bohužel moc nehodí lidé s paranoidní, disociální a histrionskou osobností.
V každém případě platí, že lidé s výraznou osobností jsou důležitou součástí společnosti. I oni jsou neopakovatelní, jako každý, a mnozí z nich dosahují velkých úspěchů v různých oblastech.
Přehled základních poruch osobnosti:
Paranoidní porucha osobnosti
Schizoidní porucha osobnosti
Disociální porucha osobnosti (též Dissociální porucha osobnosti, antisociální osobnost nebo sociopatie)
Emočně nestabilní porucha osobnosti – impulzivní typ
Emočně nestabilní porucha osobnosti – hraniční typ
Histrionská porucha osobnosti
Anankastická porucha osobnosti
Anxiozní (vyhýbavá) porucha osobnosti
Závislá porucha osobnosti
Další specifické poruchy osobnosti:
Nezdrženlivá osobnost (Haltlos osobnost)
Pasivně-agresivní osobnost
Toto jsou poruchy osobnosti podle manuálu Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10 / ICD-10. V USA se používá klasifikace DSM-IV a ta uvádí trochu jiný výčet poruch osobnosti. Navíc je tam:
Schizotypální porucha osobnosti
Dysforická porucha osobnosti
Narcistická porucha osobnosti
Obsedantně-kompulzivní porucha osobnosti, která ovšem odpovídá výše jmenované anankastické osobnosti.
Ostatní, do klasifikací již nezařazené poruchy osobnosti:
Sadistická porucha osobnosti
Masochistická porucha osobnosti
OSPAT – online test poruch a typů osobnosti
PhDr. Michaela Peterková
|
Pokud si chcete tento text uložit, nebo použít pro svůj web, můžete si jej stáhnout v pdf
KVALITNÍ psychologické testy
