psychotesty a testy osobnosti online

Asertivní jednání a techniky

Asertivita - jak chválit, kritizovat a říkat "ne"

Zde naleznete výčet součástí umění asertivního jednání. Zvládnout asertivní techniky jako takové je docela jednoduché, nicméně je tu jedno podstatné "ale" - nezbytným podkladem asertivního jednání je přiměřená sebedůvěra a s ní související realistický obraz o vlastních schopnostech a omezeních. Je ovšem pravda, že asertivitě se může naučit i člověk trpící pocity méněcennosti a přijít tak k sebedůvěře jaksi z druhé strany - napomohou mu k ní jeho nové techniky komunikace.
Do okruhu asertivního jednání patří tyto schopnosti a jevy:

Umět pochválit
Obecně se v naší kultuře chválí minimálně, přitom z psychologie je známo, že ocenění druhého je většinou mnohem přínosnější, než jeho kritika. Nejde o to za každou cenu a příliš často hledat něco chvályhodného - to působí nepřirozeně, ale upřímně myšlený kompliment vyřčený ve vhodný okamžik druhého potěší a povzbudí.

Přijímat chválu
Protože se málo chválí, dělá lidem problémy se s nenadálým komplimentem vypořádat. Buď to zahraje do ztracena, bagatelizuje ("to nic nebylo"), nebo se kroutí a neví, co si počít. Přitom úplně stačí říct třeba: "To mám radost, díky."

Kritizovat
Tam, kde to situace vyžaduje, je dobré přednést své připomínky. Kritika má být konstruktivní - tedy ne nějaké plané prskání a litování se. Měla by obsahovat, co se nám nelíbí ("přišel jsi o dvě hodiny později, než jsi říkal"), jaké pocity to ve nás vyvolává ("dělám si pak o tebe starosti") a jaké navrhujeme řešení ("když příště uvidíš, že nestihneš přijít včas, zavolej"). Pokud se poslední jeden nebo dva body vynechají, je výsledkem neproduktivní vyčítání a nulový přínos do budoucna.

Přijímat kritiku
Tady vždycky pomůže nereagovat okamžitě, dát si chvilku na zhodnocení, zda je kritika oprávněná či nikoli. Pokud ji vyhodnotíme jako neoprávněnou, je namístě slušně, ale jednoznačně názor druhého odmítnout. Jde-li o kritiku oprávněnou, nemá smysl vylítnout, případně se donekonečna omlouvat a ponižovat; nejefektivnější je chybu připustit a přijmout jistá opatření do budoucna.

Afektivní útok
To je situace, když např. někdo přijde domů a druhý začne ječet a on vůbec neví, co vlastně ten druhý chce. Nejpohodlnější, ale zároveň nejtvrdší řešení je prostě odejít. Pokud ale stojíme o zachování dobrých vztahů, je tohle prostor pro užití techniky otevřených dveří. Ten napadající se jakoby pokouší vyrazit tyto hypotetické dveře a když mu je někdo otevře, vezme mu překážku, která měla sloužit na odreagování nějaké té frustrace. To otevření dveří se děje následovně: Když ten druhý řve něco o blbcích, výši výplaty nebo hrozné tchýni, reagujeme stylem "možná máš pravdu; vidím, že tě štvu" apod. Je to mimořádně účinné; jediné krmivo pro zlost jsou totiž protiargumenty (zavřené dveře – to není pravda, vydělávám dost skoro nic pro sebe neutrácím...). Řešení problému, kvůli kterému afektivní útok vznikl, je třeba odložit na dobu, kdy budou všechny zúčastněné strany v klidu a připraveny konstruktivně o tom debatovat.

Požadování
Za své legální požadavky není potřeba se omlouvat a složitě vysvětlovat jejich důvody. Doporučuje se zřetelně požadavek formulovat ("vypni prosím to rádio") a případně jednoduše zdůvodnit ("nemůžu se soustředit na práci"). Je třeba být důsledný, tj. trvat na daném požadavku a nenechat se zavléct do diskuse, která od původního tématu odvede pozornost.

Odmítnutí neoprávněného požadavku
Opět platí - zřetelnost a důslednost. Vysvětlit důvody je dobré někomu blízkému, ale už třeba ne podomnímu obchodníkovi, jemuž to jen poskytne "šťávu" pro další přesvědčování. "Nechci" je nejsilnějším argumentem, proto když na něj druhý neslyší, už není kam sáhnout a nezbývá, než toto slůvko opakovat. To je ona technika poškrábané desky - stále opakovat (s menšími obměnami či bez nich) totéž, dokud to tomu druhému nedojde. Tady je namístě určitá opatrnost, pokud jde o užití této techniky vůči někomu, kdo nám je blízký a o dobré vztahy s nímž stojíme i nadále. Pomoci může empatické vysvětlení nebo navržení kompromisu. Kompromis není aritmetický průměr - když nás třeba kdosi požádá o stovku a my mu nechceme dát nic, není kompromisním řešením padesátikoruna. V praxi to funguje třeba tak, že bojím-li se někomu půjčit svoje auto, ale přesto mu chci pomoct, nabídnu mu, že odvezu, kam potřebuje. (Mimochodem - u osob požadujících na ulici peníze lze vysledovat jeden zajímavý fakt - lidé, od kterých něco dostanou, tvoří dvě skupiny - jedni, kteří jim chtěli pomoci, a druzí, kteří pomoci nechtěli, ale nedokázali odmítnout.)

Při vaření polévky (která má být chutná) musíme dát do hrnce kupříkladu: maso, zeleninu, nudle, sůl, pepř, ... Když se rozhodneme dát tam jenom něco - třeba nudle, pepř a zeleninu, nebude to k jídlu. S asertivitou je to stejné - pokud budeme užívat je techniku poškrábané desky a mechanicky kývat na protiargumenty druhého, stane se z asertivity pro druhou stranu cosi nestravitelného. Asertivita je více než jen komunikační technika, je to celý komplex myšlení a chování zahrnující přiměřenou sebedůvěru, komunikační dovednosti i zájem o čitelné a zdravé mezilidské vztahy. Z toho vyplývá jeden zásadní fakt - asertivita není jen o naučení se určitému typu chování, nýbrž musí zalézt pod kůži. Člověk jedná více či méně na základě toho, jak vnitřně prožívá a tak - aby se nemusel příliš stylizovat a jít proti svému založení - musí se naučit také asertivně myslet.

k tomuto tématu viz též článek o asertivitě

PhDr. Michaela Peterková

nahoru