psychotesty a testy osobnosti online

Vznik psychologie a její směry

Kdy psychologie vznikla a co je její podstatou

Pojem psychologie (z řec. psýché - duše a logos - věda) se začal užívat v 18. století, ale chceme-li vystopovat její vznik této vědy, musíme jít přinejmenším o 2000 let zpět, do 3. století př. n. l., kdy napsal Aristoteles svůj spis O duši. Po mnoho staletí byla psychologie součástí filozofie, od které se oddělila jako samostatná věda v polovině 19. století. Základním podnětem pro toto odštěpení byl názor, že lidská psychika může být předmětem vědeckého zkoumání jako cokoli jiného.

Od samého počátku se psychologie vyznačovala nejednotným pojetím toho, co a jak vlastně studuje. Jádrem této nejednosti byl (stále přetrvávající) spor mezi přírodovědeckým a fenomenologickým přístupem: První vychází z exaktních věd, jako je např. matematika, a je zaměřen na zjišťování objektivně přesných údajů pomocí měření a experimentování. Fenomenologové naproti tomu vycházejí ze subjektivních zvláštností psychiky, jejich metody jsou založené na pozorování a mají spíše intuitivní charakter. Proti požadavku vědeckosti tu stojí požadavek pochopení, proti pojetí člověka jako pasivní, reaktivní bytosti stojí pojetí člověka jako bytosti aktivní, která je utvářena svou budoucností, nikoli minulostí.

Psychologie je neobyčejně vnitřně strukturovaná věda. V její historii bylo podniknuto mnoho pokusů vytvořit takovou teorii psychiky, která by překonala nedostatky teorií již existujících a mohla se tak stát jakýmsi univerzálně platným rámcem. To se však doposud nepodařilo, takže v rámci psychologie dnes koexistuje s většími či menšími problémy celá řada směrů.

Nejdříve tu byl Aristoteles a jeho (po dvě tisíciletí respektované) pojetí psychologie jako vědy o duši (duše - oživující činitel). Pojem duše byl posléze opuštěn jako nevědecký.
Velmi vlivným směrem byla a je Freudova psychoanalýza - "věda o nevědomí", která chápe člověka jako ryze biologicky, pudově založenou bytost, přičemž kvůli společnosti musí jedinec své pudy potlačovat nebo vyjadřovat jinými způsoby.
Fenomenologická psychologie se zaměřovala na prožívání člověka, zážitky existence a její smysl.
Pojetí psychologie jako vědy o chování je vlastní behaviorismu (angl. behaviour - chování, povaha), jehož zakladatelé usilovali o zvědečtění psychologie. Rozhodli se studovat pouze to, co je objektivně pozorovatelné - tedy chování jedince. Existenci vnitřního duševního života sice nepopírali, ale nestudovali jej.
Jako návrat k "psychologické psychologii" je vnímán vznik dalšího směru - humanistické psychologie. Jejím klíčovým pojmem je seberealizace (sebeaktualizace) a zkoumá možnosti rozvoje lidského psychického potenciálu. Na rozdíl od behavioristů, podle nichž je člověk pouze reagujícím stvořením, zdůrazňují přívrženci humanismu aktivitu a tvořivost.
Transpersonální psychologie se zaměřuje na stavy rozšířeného vědomí; do její kompetence spadají nejrůznější "mystické zkušenosti". Tato odnož vznikla v USA jako odezva na vzrůstající zájem o různé esoterické proudy (taoismus, zenbuddhismus, jóga a řada dalších) a v souvislosti s nimi o návrat k duchovnímu životu. Vlivem komercionalizace se však časem původní určení vytratilo.
Vlivným směrem je také kognitivní (z lat. cogito - poznávám) psychologie, jejímž předmětem jsou psychické procesy (např. vnímání, paměť, rozhodování). Zabývá se lidským zpracováním informace.

PhDr. Michaela Peterková

nahoru