psychotesty a testy osobnosti online

Motivace jednání

Motivace je odpovědí na otázku "Proč?"

Slova motivace, lokomotiva nebo anglické move (pohyb) mají společný základ v latinském moveo - hýbám, což není žádná náhoda, protože motivace se studuje jako fenomén, který skutečně uvádí do pohybu psychické procesy. Pomocí studia motivace se psychologie snaží odhalit odpovědi na otázky, proč se člověk chová tak, jak se chová. Proces motivace určuje směr, intenzitu a trvání našich akcí.

Motivace může být vědomá (pak víme, co a proč děláme), nebo nevědomá (skutečné příčiny chování jsou jiné, než myslíme). Podle Sigmunda Freuda je naše chování v naprosté většině případů motivováno nevědomě - pudově. Rovněž podle tohoto autora je veškeré jednání motivované - třeba i to, že nám něco vypadne z ruky.

Motivační proces je spouštěn potřebou, což je stav určitého nedostatku (nebo nadbytku; zkrátka něco není, jak má být), pro který je charakteristické napětí. Toto vnitřní napětí je subjektivně nepříjemné a proto je organismus tlačen k tomu, aby napětí eliminoval nebo alespoň zmírnil. Např. pocit hladu evokuje potřebu jídla; člověk už z minula ví, jak postupovat při vyhledání potravy; tuto zkušenost vybaví a akci zrealizuje, tj. nají se. Potřeba je saturována, napětí mizí a proces motivace se tímto uzavírá. Vnější podněty, které umožní uspokojení potřeby, se nazývají incentivy (pobídky) - incentivou v tomto příkladě bylo jídlo. Ne vždy je ovšem postup takto jednoduchý a přímočarý - před zahájením motivovaného chování nastartovaného potřebou zpravidla také odhadujeme, zda se nám podaří dosáhnout žádaného cíle a jaké to bude mít následky, tedy jestli vůbec stojí za to se obtěžovat. Pokud nelze dosáhnout cíle, mluvíme o situaci frustrace. Ta může pramenit buď z objektivních okolností (prší, když chceme jít ven), nebo ze subjektivní neschopnosti (nemáme na něco sílu, neumíme přečíst čínské znaky...). Schopnost snášet frustraci je u každého člověka jiná a označuje se jako frustrační tolerance (někdo je vzteklý už při pohledu na frontu v bance a jiný v ní vydrží stát 2 hodiny).

Motivy lze dělit do různých skupin a hierarchií. Za nejzákladnější motivy se obvykle považují motivy související s přežitím, sebezáchovou (hlad, žízeň, udržování tělesné teploty, sexualita aj.; někteří autoři řadí sexualitu spíše k sociálním motivům, protože není nutná k přežití). Dále jsou to motivy stimulace, bezpečí, lásky a rozvoje vlastní osobnosti. Zde se sluší upozornit, že není jednotně přijímaný výklad a dělení motivů; touto problematikou se zabývali např. Freud, Maslow, Murray a Adler a každý poskytuje odlišný náhled.
Rozlišuje se vnitřní a vnější motivace: vnější motivace je záležitostí pobídek z vnějšího prostředí (druzí lidé, peníze, věci...), vnitřní motivace souvisí s chtěním - vůlí.

U výkonové motivace (tj. související se situacemi, kde je vyžadován určitý výkon) se uvažuje o tom, že jsou lidé motivovaní k akci úspěchem a lidé motivovaní strachem z neúspěchu. Zatímco ti první se do něčeho pustí proto, že chtějí, aby se jim to povedlo, protože chtějí něčeho dosáhnout, ti druzí vyvíjejí úsilí proto, aby se vyhnuli neúspěchu a často volí cíle hluboko pod své reálné možnosti.

PhDr. Michaela Peterková

nahoru